Když mi starší paní, která bydlela v bytě pode mnou dala 2 pestrobarevné bavlněné nikdy nepoužité polštáře, hned jsem věděla, co z nich bude. Nápad si jako vždy i tentokrát na svou realizaci počkal asi rok, ale raději později než nikdy. Barevná sukňová část těchto šatů je ze zmíněného polštáře a horní černá část je z nové látky. Po stranách jsou kapsy dostatečně hluboké na mobil 😉 Šaty jsou bez ramínek a se zipem uprostřed zadního dílu. Korzet je vyztužený vycpávkami a kosticemi, abyste si pod ně nemuseli oblékat podprsenku.
Krásu barevných květin vidět nejlépe na kontrastu s černou. Často tuto kombinaci používám. Černá jako temno, hloubka a smrt, které se nelze vyhnout a květiny jako světlo, radost a život, kterému se stejně nevyhneme. Život je to jediné, co má každý z nás zaručeno a je na každém z nás, aby s ním naložil co nejlépe.
Když jsem se před pár lety rozhodla, že půjdu bydlet do Prahy, jedna z mých představ o začátcích zněla asi takto: “Půjdu do Prahy, ubytuji se u staré paní, která mi bude dávat nepotřebné staré věci a já je budu prošívat.” Tak se i stalo. Byt mi pronajala jedna starší paní a další starší paní bývala v bytě hned při vstupu do bytovky. V podstatě byla něco jako neoficiální vrátná, neboť měla přehled o každém člověku, který vstupoval a vycházel z bytovky. Klasika …: D Dali jsme se do řeči, trochu mě vyzpovídala, řekla jsem jí, že šiju a tak to začalo. Dala mi kopu starých zachovalých látek a vintage kousků. Mnohé z nich jsem si nechala, něco jsem vyhodila – dala mi povolení, protože ona se těch věcí jednoduše potřebovala zbavit a já potřebovala kousky zajímavých látek na nové modely. A právě ty starší materiály mě fascinují nejvíce.
Toto nebyla jediná představa nebo jediný sen, který se mi po přestěhování splnil. Napočítala jsem je za rok asi čtyřicet. Počítám i mini přání, které se ve mně během nudných let před tím nasbírali. Celé ty roky před přestěhováním jsem pasivně přemýšlela, jak bych chtěla žít a co bych chtěla zažít. Mým mottem bylo: “Kdybychom měli všechno, neměli bychom o čem snít.” Zní to krásně, ale přijde čas, kdy snění nestačí. Uvědomíte si, že sny by měly plnit a to ať jsou jakkoli naoko nereálné. Jasně, že jsem ještě nějaký čas čekala na “spasitele” nebo někoho, kdo objeví bohatost mých plánů. Nikdo nepřišel. Přišlo jen jedno zklamání za druhým a nejhorší bylo, když jsem zjistila, že tím nejzákladnějším zklamáním jsem byla já sama sobě.
Když si uvědomíte, že vy jediní jste zodpovědní za svůj život, může se vás zmocnit hrůza a zároveň i pocit naprosté volnosti. Měla jsem dvě možnosti. Buď zůstanu ve svém zasněném životě – melancholická, naštvaná a depresivní, nebo konečně začnu realizovat to, nad čím tak dlouho přemýšlím. Buď zůstanu v práci, kde nepatřím, cítím se divně a neumím se s nikým normálně mluvit nebo ten čas a energii využiji na to, na co jsem byla stvořena. Buď zůstanu na místě, kde kromě milované rodiny nemám žádnou spřízněnou duši, přítele ani kamarádku, nebo se pustím do neznáma, které si představuji, když zavřu oči a ptám se sama sebe, kde bych nejraději byla, kdybych mohla být kdekoliv na světě bez jakékoliv překážky.
Za 5 let se mi v Praze splnilo všechno, po čem jsem celou dobu toužila a zjistila jsem, že výrok “sen je tvůj osud” je pravdivý. Jak začít? Jednoduše začít. Poslouchat intuici a nechat se jí vést. Brát problémy jako příležitost ke zdokonalování a odmítnutí jako boží ochranu.
Pokud chce být člověk upřímný k světu, musí být nejprve upřímný sám k sobě a tehdy se dějí divy.
S pozdravem
Mária Reváková / majoranka